Kam dál

přemýšlím o blogu, o tom co dál, přemýšlím o mém tvoření...
Nechci se vzdát blogu a nechci se vzdát tvoření. Teď bojuji o čas.
MÍT ČAS na to co mě baví, z čeho mám radost, u čeho jsem šťastná.
Myslím, že smyslem života je být šťastný,  radovat se ze života. Pro každého to znamená něco jiného.
Pro mě to znamená krom jiného mít čas na šití, pletení, malování apod. a je mi fuk, jestli se to vyplatí či ne. A že by se hodiny strávené nad svetrem daly využít smysluplněji? Pro mě nedaly. Mně to prostě baví a činí šťastnou. Pro mě to smysl má.

Do toho mého přemýšlení, si  tak brouzdám po netu a přečtu si článek na jedenácti kočkách TADY.
Nějak se k němu v myšlenkách vracím. Připomene mi myšlenku, kterou jsem zaslechla na Silvestra v jedné z repríz Retra na téma "Žena a móda - časopis, který za socialismu mnohé inspiroval".
Eva Králová (bývala redaktorka vydavatelství Mona) tam v závěru pořadu říká: "Tenkrát byl obrovský útlak politický... ale ten ekonomický současný útlak možná ty lidi masakruje nějak víc a nebo víc do hloubky nebo prostě s tou kreativitou jako kdyby byl konec." Vybavuji si manžela, který ač ho nejspíš předchozí díl "Rallye Paříž – Dakar" bavil víc, podotkl: "To má pravdu." (I on je zmasakrovaný.)

Pak se mi vybavuje jeden příběh, co jsem nedávno četla, je z knihy Čtyřhodinový pracovní týden, autor Timothy Ferris (http://fourhourworkweek.com/) Tady je:

Usmíváte se? Já jsem se usmívala.

Koukám na stránky Mít vše hotovo.cz. Nějak se odsud proklikám až "Na snídani s Petrem Márou". Vzpomenu si, že jsem ty dva zaznamenala letos na podzim, kdy jsem narazila na stránky probíhající konference "Svoboda na živo", konference o svobodě v práci. Tenkrát jsem si říkala, že se budu muset na jejich blogy víc podívat. Nějak jsem na to pozapomněla. Teď koukám na snídaně, jeden díl, druhý, nějak mě to chytlo a zapomněla jsem na čas, je půl druhé, to bude ráno kruté vstávání :-))

Je dobře, že existují lidé, kteří se snaží hledat alternativní řešení, měnit svět k lepšímu!